Reklama
 
Blog | Lukáš Houdek

O klaunech a jednoduchosti

Každé pojetí světa je jeho zjednodušením. Poslouchám ve vlaku čtenou knihu Do tmy, kde se říká přibližně toto: Domov důchodců byl až na samém konci města vedle nádraží. Takové zjednodušení není ani tak zjednodušenou mapou města, racionální redukcí – vyplývá z pocitu, který autorka má a chce v nás vzbudit. Je vyjádřením určité perspektivy. Vnímat tedy přirozeně znamená vnímat selektivně a schopnost reflektovat selektivní povahu vnímání vede k tvůrčímu myšlení a umění obecně – buduji svět smyslu, zakotvený v mém specificky omezeném způsobu vnímání s vlastními např. estetickými zákonitostmi. Tvůrčí energie se tak rodí a plyne z omezení, a to je první zajímavé zjištění z klaunského hlediska. Omezení – dílčí povaha bytí – je naším vůbec základním prožitkem světa. Jako když bezelstně projdeme dveřmi, které se za námi zabouchnou a my pak nepřestáváme celý život hledat klíč ke všemu, co zůstalo za nimi. Toto oddělení ještě není reflektováno v raném dětství, ale jeho plné uchopení jako by bylo úkolem postupného dospívání a zrání. Zrajeme tedy do zdánlivě nemožné a paradoxní situace, kdy nám nezbývá než pochopit a přiznat, že jsme se svým viděním světa (tedy doslova s tím, co a odkud vidíme, potažmo s tím, co z toho plyne pro naše přemýšlení a rozhodování) sami. Co nás v této situaci spojuje s ostatními, je především to, že i oni jsou sami. Sdílíme především jinakost. Sdílení stejnosti vypadá z tohoto pohledu jako neochota či neschopnost zůstat alespoň chvíli sám ve větru, dešti a tmě.

Pokud ale je naší výchozí situací odlišnost a z ní pramenící pocit existenciální osamělosti, umělý svět, který nás obklopuje, tedy svět kulturní a námi konstruovaný, se zdá být založen na opaku. Kultura konejší a uklidňuje, zastřešuje, zatímco umění nás navrací chaosu a hrůze, která ale přináší silné impulsy. Kdyby kultura skutečně byla jakousi permanentní náplastí na rozjitřené ráně jinak neuchopitelné amorfní skutečnosti, plnila by jednak velmi důležitou roli rámce, zároveň ale, pokud by nechtěla být lživá, musela by nechávat i prostor pro pochopení, že tento zdánlivě celistvý a racionální rámec existence je vyvzdorován na něčem mnohem větším, hrozivějším a v posledku skutečnějším, než je ona sama. Divoká příroda, kterou jsme vyháněli za brány měst, přitom není nejzazší podobou dorážející a námi odmítané reality. Je jen jejím konkrétním vyjádřením, přičemž sama také patří do světa našeho vnímání, tedy do světa vydělenosti. Zakruťme tento dlouhý úvod zpět k jeho počátku – základní jinakost, forma omezení, nás vede k budování zobecňujícího rámce postaveného na tom, co nás domněle spojuje. Svoboda pak může být definována třeba i jako nezadatelná možnost podílet se na materiálních výdobytcích tohoto pracného kompromisu a na rozšiřování jeho možností za hranici (ekologické) únosnosti. Jiné pojetí svobody přitakává problematické povaze našeho vnímání světa a zkoumá, co pro nás znamená existence tohoto dalšího nepoznaného světa, jehož hlavní odlišnost od toho našeho tkví v tom, že je neustále vším, nikoliv každou chvíli něčím jiným. Měřítkem – krabičkou sirek – pro tento svět může být právě klaun.

Klaun (šašek, ale ani to už není označení nejderogativnější) přichází jako posel této skutečnosti a býval tedy právem spojován i s transcendentním světem šamanů. Upozorňuje na slepou skvrnu každého selektivního způsobu vnímání, aniž by vůči němu byl samozřejmě sám imunní. Jediný způsob, jak toho dosáhnout, je najít svou podstatu právě v omezení, v tom, čemu dnes říkáme problém nebo překážka. Ten, kdo sám sebe definuje jako „posledního“ či „nejhloupějšího“, se vyděluje ze světa racionálního smyslu pracujícího na svém vlastním ukonejšení a prospěchu a získává klíč k zázračným dveřím, o kterých byla řeč výše. Nemůže ho ale použít sám – neexistuje totiž bez svého publika. Problém či omezení musí být prožíváno veřejně, má-li mít kýžený účinek. To je další zajímavý moment a možná se k němu někdy vrátíme. Ten, kdo přistupuje ke světu jako k záhadě, kdo je jím neustále ohromován a nechává se jím exponovat jako omylný, chybující a absurdní, tomu se podařilo využít zjednodušení a omezení, k němuž jsme odsouzeni, a popsat jím existenci jako takovou, tedy uzavřít kruh. Zjednodušením sebe sama až na hranici sebeobětování (ale nikoliv za ni, o tom také někdy později) dokáže klaun zjednodušit problém – zjednodušení problému vede k jeho řešení či přinejmenším pochopení. Klaun tedy princip omezení nejen nezastírá, ale vydává se po jeho stopách – kultura, která mu v tom brání z obavy, že znovuobjevení tohoto principu povede k obnovení chaosu a rozvratu řádu, míří ke skutečnému kataklyzmatu. Klauni nejsou o nic odvážnější než malé děti – jdou opačným směrem, než kterým míří vyspělá společnost, a přesto jdou s ní a ukazují potenciál skrytý v odmítaném.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama