Nejsem sám, kdo si vybral, kdo se rozhodl, kdo si nemohl pomoci než být většinu svého dospělého života fascinován klauny. Kdo se rozhodl stát se klaunem a promýšlet toto pojetí světa aktivně a zevnitř. Ale „pojetí světa“ není přesné. Klaun dokončuje a uzavírá každý načrtnutý kruh, který se hrozí převrhnout v přímku. Je to ingredience, na kterou se zapomíná, která má vyplynout sama. Nečeká se na ni s odjezdem, nepočítá se s ní v prostorových plánech, v zásobování, v logistice. Právě tahle její neviditelnost v obecném světě ale ospravedlňuje její existenci. Klaun je všechno odstrkované, zapomenuté, vytěsněné, zatlačené do kouta a ke zdi. Podobně jako se tlakem proměňují horniny, proměňují se i odmítané aspekty existence – namísto explozivní povahy agrese, násilí plodícího násilí, je ale tenhle tlak setrvalý a plošný, neosciluje. Namísto erupcí horkého magmatu se takto utlačovaný materiál občas projeví na povrchu jako osvěžující pramen absurdity, iracionality neuchopitelné jinak než jejím podběhnutím, porozuměním akceptujícím limity samotného rozumu. Může se stát, a většinou v to doufáme, že vše zametené pod koberec, vše denodenně rozdupávané podpatky pravidelné efektivní chůze pro něco a s něčím, se tímto tlakem rozplyne v nic a opustí nás nadobro. Tedy že náš individuální život bude jednou provždy zbaven démona směšnosti a smíchu, strachu z nesmyslnosti našeho počínání odhaleného v jednom podivuhodném momentu, kdy náš život jako nepravidelně se otáčející maják osvítí nemilosrdný reflektor inkongruity – nesouladnosti, rozporu, paradoxu, vratkosti a závratě. Naše vlastní směšnost s námi ale moudře smlouvá – nabízí „nic“, ovšem pojmenovává je „trivialitou“, „marginálií“, tedy něčím, co sice není tak docela „nic“, ale jistě to nestojí za řeč. Uchlácholeni konejšivým šeptáním nepodstatna svolíme a roh koberce poodkryjeme. Jsme okamžitě překvapeni pestrostí života, který se pod ním z odpadního materiálu naší duše vyvinul – vnitřní nejistoty, vědomí vlastní omylnosti, naše touha po dokonalosti a po kráse, učení se omyly, omezenost našich smyslů a konečně naše vlastní smrtelnost se tu vzájemně promísili a dali vzniknout bohaté floře a fauně, malému nesmyslnému světu, nepřehlednému systému podobnému mykorhize, čemusi docela jistě organickému, ale zatím nepopsanému a možná nepopsatelnému. Ten malý bezvýznamný svět pod kobercem působením dalších sil a času postupně ztvrdne a promění se v zrcadlo. Docela zřetelně v něm uvidíme sami sebe (ale i naše domácí zvířata, květiny, návštěvy, větné konstrukce) znemožněné, zesměšněné, hroutící se pod vlastní vahou. V tomhle zrcadle bude navždy zaznamenáno každé naše klopýtnutí, každý upadnutý a rozbitý hrnek, každý užaslý výkřik, každý pozdní a zbrklý odchod, každé naruby oblečené triko. Funkcí zrcadla ale není postupně nás zlikvidovat, zbavit nás nejen pýchy a sebestřednosti, ale také chuti žít, růst, rozvíjet se a smysluplně zanikat. Cílem zrcadla je nedopustit, aby se naše vnímání sebe a světa zploštilo na naši představu o sobě a světě. Aby byla nadále uznávána existence příštího rohu a neznámého světa za ním, abychom přijali, že i my sami jsme dokonalí jen v naší neustálé proměně, že proměna sama je možná synonymem unikavé svobody, a že pokud je svoboda obsažena v hledání rovnováhy (tedy v nerovnováze), je i náš život chůzí po laně, kde každý další krok může přinést zaváhání. Krása akrobatů není v dokonalosti, ale v křehkosti. Každý, kdo se k něčemu odváží (vylézt na koně, na hrazdu, na lano), otevírá dvoje dveře – jedny vedou k napětí, uznání a evokují tragičnost lidského úsilí, neboť každé naše rozhodnutí může vést ke katastrofě. Druhé dveře se otevírají na rubové straně těch prvních. Jsou to ta dvířka uvnitř vrat, která se otevírají rychleji a jimiž je možno v roztržitosti projít a ocitnout se opět na té samé straně vrat, z které jsme vešli. Každé naše rozhodnutí, každý náš čin totiž také potenciálně odkrývá absurditu nejen samotného konání, ale i konajícího. Tato malá dvířka jsou zároveň zadními vrátky nesmrtelnosti – tragický hrdina umírá pokaždé znovu a stále trpí. Komický hrdina se stále znovu rodí a všechno velké a osudové ho teprve čeká, ale on to vinou svého klopýtání nikdo nedostihne.
